Ptáci v orchestřišti /
Jakuba Kostelníka jsem poprvé viděl na čtvrtečním večeru poezie a hudby v bytě Otakara Blahy, kam jsem byl nečekaně pozván před dvěma lety na Dušičky. Zpíval tu tehdy písně Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého a doprovázel se na starou kytaru. „Paká zemljá iščo vértitsja…“ Nebylo možné si nevšimnou...
Uloženo v:
| Hlavní autor: | |
|---|---|
| Médium: | E-kniha |
| Jazyk: | Czech |
| Vydáno: |
Praha :
Tribun EU,
1000
|
| LEADER | 02830nam a22002297i 4500 | ||
|---|---|---|---|
| 001 | 261115 | ||
| 007 | ta | ||
| 008 | 240628s1000 xr ||||| |||| 00| 0 cze d | ||
| 020 | |a 9990000093380 | ||
| 044 | |a xr | ||
| 100 | 1 | |a Kostelník, Jakub |4 aut | |
| 245 | 1 | 0 | |a Ptáci v orchestřišti / |c Kostelník, Jakub |
| 264 | 1 | |a Praha : |b Tribun EU, |c 1000 | |
| 300 | |a 1 online zdroj (108 stran) | ||
| 336 | |a text |b txt |2 rdacontent | ||
| 337 | |a bez média |b n |2 rdamedia | ||
| 338 | |a online zdroj |b cr |2 rdacarrier | ||
| 520 | 2 | |a Jakuba Kostelníka jsem poprvé viděl na čtvrtečním večeru poezie a hudby v bytě Otakara Blahy, kam jsem byl nečekaně pozván před dvěma lety na Dušičky. Zpíval tu tehdy písně Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého a doprovázel se na starou kytaru. „Paká zemljá iščo vértitsja…“ Nebylo možné si nevšimnout zvláštního souladu mezi tím, kdo zpívá, co zpívá, jak to zpívá, hrou a nástrojem. Vše mělo do sebe cosi roztřepeného, zemitého, nervního, naléhavého a nespolečenského. Z přednesu čišel přetlak jako z Šatova, který se ocitl v salonu Varvary Petrovny jako pták v orchestřišti a teď neví kam s očima, a tak žmoulá svou čepici až do chvíle, kdy prudce vstane a ztrestá Stavrogina fackou za jeho pýchu. To ale není urážka ani výzva, ale odčinění a usmíření. – „Kdo má duši, odpouští.“ – A podobně si představuji, že jako Šatov, nazloben více na sebe než na ostatní, odchází i Jakub Kostelník nejraději kamsi do deště a spěchá se skloněnou hlavou do lesa, kde ohledává jámy po kořenech vyvrácených stromů, počítá letokruhy a listy na holých větvích, čte znamení v kůře a uvažuje o zemi a o kalužích, které viděl cestou. „Zem ztracených stromů“ by totiž byla zemí bez upomínek a bez paměti, kdežto když „Ztrácíme se v lese (…) Zachraňujeme se.“ Alespoň toto jsem vyčetl z básní, které mám nyní před sebou. Jeho prvotina přichází po překladech Lermontova, Gippiusové a Celana. Je ve svém hledání výrazu téměř nesourodá, jak prvotiny bývají. Připomene místy Reynka (Sváteční sníh), Morgensternova rošťáctví (Óda na lunu), Bašóova neosobní uhranutí (Cestou) i přímočaře pointované popěvky à la Heine. A nad tím a mezi tím nemálo čistých veršů, které mají moc rozehřívat, co ustydlo, a hojit dávný strach, dnešní zlost i příští bolest.Petr Osolsobě | |
| 910 | |a RBIT002 | ||
| 998 | |d 9338 |a https://core.palmknihy.cz/api/books/9338/cover?0 |b https://core.palmknihy.cz/api/books/9338/cover/400?0 |c https://core.palmknihy.cz/api/books/9338/cover/50?0 |e |g 108 |i 9990000093380 |k https://core.palmknihy.cz/api/books/9338/preview.pdf |l |q 49 |r 1 |s https://www.palmknihy.cz/kniha/9338 |t ebook |y 1000 |z 1 | ||
| 999 | |d 261113 | ||