František Palacký

František Palacký (14. června 1798 Hodslavice – 26. května 1876 Praha – Nové Město) byl český historik, politik, spisovatel a organizátor veřejného kulturního a vědeckého života v Praze ve vrcholném období českého národního obrození. Je považován za zakladatele moderního českého dějepisectví, má přezdívku ''Otec národa.''

Pocházel z evangelické rodiny moravského venkovského učitele, studoval hlavně v Prešpurku zejména samostudiem jazyky, poezii, filozofii a historii. Po příchodu do Prahy roku 1823 se u Josefa Dobrovského zaučil v práci s historickými prameny a pracoval jako genealog pro Františka ze Šternberka a další šlechtické rody, čímž získal vlivné konexe a přístup do soukromých archivů. Rychle se vědecky i společensky etabloval, v roce 1827 začal vydávat Muzejník, ve stejném roce se hmotně zabezpečil sňatkem s Terezií Měchurovou a byl určen za zemského historiografa. V této funkci přistoupil ke zcela novému zpracování českých dějin, kvůli kterému shromáždil a zpracoval mnoho domácího i zahraničního archivního materiálu a vypracoval řadu přípravných studií. Od roku 1836 vydával po částech německy psané dějiny, finální dílo vydané česky v letech 1848–1876 se nazývá ''Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě'' a je dovedeno do roku 1526. Palackého průkopnické životní dílo vyniká vědeckým zpracováním množství do té doby neznámých pramenů a zároveň filosofickým uchopením a literárním zpracováním tématu národních dějin.

Na podporu české literatury založil Matici českou a později Svatobor, s Josefem Jungmannem získali pro Prahu slavistu Pavla Josefa Šafaříka, který převzal Muzejník. Zasloužil se o reorganizaci Českého muzea a vedl sbor pro zřízení Národního divadla. V revolučním roce 1848 stál v čele české společnosti s politickým programem austroslavismu, Rakouska tvořeného federací rovnoprávných národů jako hráz proti pangermanismu a ruskému panslavismu. Program prosazoval ve slavném ''Psaní do Frankfurtu'', jako předseda slovanského sjezdu a na kroměřížském sněmu. Po porážce revoluce a obnovení absolutismu se Palacký přes svou loajalitu Rakousku znelíbil, stáhl se do ústraní a pracoval na svých Dějinách. Novou naději na prosazení programu a následné zklamání přinesl říjnový diplom z roku 1860. Palackého spolupracovníkem a politickým nástupcem se stal jeho zeť František Ladislav Rieger. Politicky se přiblížili k státoprávnímu pojetí české šlechty a zastupovali konzervativní politickou stranu Staročechů. Palacký austroslavismus znovu vyložil ve spisu ''Idea státu rakouského'', kde varuje před centralismem a dualismem se slavným proroctvím: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“ Zemřel nedlouho po vydání posledního dílu svých Dějin s pevnou důvěrou v budoucnost ''svého národa''. Získáno z Wikipedie