Božena Němcová

Božena Němcová, rodným jménem Barbora Novotná, později Barbora Panklová (4. února 1820 Vídeň? Sama Němcová jako své datum narození uváděla 4. únor, případně 5. únor, což bylo datum dokumentovaného křtu.}} – 21. ledna 1862 Praha – Nové Město) byla česká spisovatelka národního obrození. Někdy bývá řazena k pozdnímu romantismu nebo ranému realismu, většinou je však umisťována na rozhraní těchto dvou směrů, případně je označována za autorku, která se těmto zařazením vymyká. Lze též uvažovat o souvislostech se sentimentální estetikou biedermeieru. K jejím čtenáři nejoblíbenějším a nejčtenějším dílům patří prózy ''Babička'' (1855) a ''Divá Bára'' (1856) i její pohádky. Božena Němcová také napsala obrazy ze života.

Vzdělání, zejména německé, získala v letech 1830–1833 ve Chvalkovicích, svůj český pravopis zdokonalovala až v dospělosti, během prvního pobytu v Praze. Je spojována s emancipačními snahami ženskými i národními. Svým působením si vydobyla pozici české národní patronky a pomyslné strážkyně národní identity. Kromě literárního díla Boženy Němcové je předmětem zájmu také její soukromí, zejména nešťastné manželství a vztahy s muži, ale také bída, politická perzekuce a zdravotní obtíže, jež vedly k její předčasné smrti. Objevily se rovněž hypotézy o nemanželském původu spisovatelky z milostného vztahu šlechtických rodičů.

Ve 20. století si Němcová udržovala stálou pozornost umělců i badatelů. Ve 30. a 40. letech 20. století se stala múzou avantgardních básníků, mimo jiné Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta a Františka Halase. Přínos Němcové pro českou kulturu zdůrazňovaly osobnosti jako František Xaver Šalda nebo Václav Černý. Také komunističtí autoři jako Zdeněk Nejedlý (1927) a Julius Fučík (1940) ji označovali za klíčovou autorku českého národa v 19. století. Fučík ji vnímal jako zakladatelku novodobé české prózy.

Od 50. let byla ovšem interpretace její tvorby zcela podřízena vládnoucí ideologii. Božena Němcová byla prezentována jako předchůdkyně socialistických myšlenek. Její díla, podobně jako spisy Aloise Jiráska a Josefa Kajetána Tyla, byla opakovaně vydávána a propagována prostřednictvím školní výuky, výstav a adaptací. Pozici ve středu českého prozaického kánonu si Němcová udržela i po roce 1989, a její kniha ''Babička'' byla v Česku i na začátku třetího tisíciletí vnímána jako povinná školní četba.

Martin C. Putna napsal, že se kolem Němcové vytvořil dvojí mýtus: na jedné straně obraz téměř mariánské ochranitelky národa, na druhé straně „antimýtus“ morálně nekonvenční spisovatelky, s bouřlivým milostným životem a touhou patřit k vyššímu světu. Získáno z Wikipedie