Po svých studiích na gymnáziu v Hradci Králové a v Praze byl zaměstnancem Královské české společnosti nauk a sekretářem Českého muzea. Od roku 1851 působil jako archivář města Prahy a od roku 1864 se stal ředitelem pomocných úřadů pražských. Ve svých studijních letech se Erben stýkal s Karlem Hynkem Máchou. Později se také seznámil s Františkem Palackým, spolupracoval s ním (mj. na přípravě českého českého diplomatáře) a jeho politickými názory byl trvale ovlivněn. Spory s Martinem Hattalou Erbena vyčerpávaly a přispívaly ke zhoršení jeho zdravotního stavu.
Erben je znám především jako sběratel lidové poezie. Ve smyslu názorů bratří Grimmů, se kterými se znal, hledal v ústní lidové slovesnosti odraz starých mýtů (slovanských, na rozdíl od Grimmů, kteří hledali germánské), jež lidové podání a tradice během věků přetvořily a často zakryly. Výsledkem Erbenovy sběratelské činnosti byly tři svazky ''Písní národních v Čechách'' (1842–1845), jejich přepracované a rozšířené vydání vyšlo roku 1864 s titulem ''Prostonárodní české písně a říkadla''.
Nejvíce však Erben proslul sbírkou ''Kytice z pověstí národních'' (1853, zkráceně jen ''Kytice''), která vyšla podruhé roku 1861, a to v rozšířené verzi (s oddílem příležitostných písní) s názvem ''Kytice z básní K. J. Erbena''. Jádrem této sbírky je dvanáct (později vyšla i třináctá balada – Lilie) básní oddílu Pověsti národní, jimž předchází úvodní báseň Kytice.
Získáno z Wikipedie
